Hyjé koníčku!

Nemíníme tím samozřejmě koně živého, i když jsme jako děti o něj tak pečovali. Tento kůň byl jen hračka a byl houpací. My starší jsme jej měli již na kovových ohnutých trubkách a potaženého nějakým materiálem. Většinou to bývala nějak plst nebo koženka. Koník byl také pomalován a my se k němu chovali jako ke skutečnému zvířeti. No, hrajte si na náčelníka Kiowů bez koně, to přece nejde.

Starší druh houpacího koně

Naše prababičky a pradědečkové takovou hračku měli také, ale byl to koník ze dřeva. Obyčejný dřevěný kůň. Pamatuji si jej z půdy. Pak se však tato věc přestala vyrábět a nějak se na ni zapomnělo.

Houpací kůň dřevěný, nebo ten modernější s kombinací železa, postupem času nenápadně zanikal. Naštěstí ne na vždy.

Někteří výrobci se nerozpakovali a začali tyto hračky vyrábět znovu a budiž za tento počin pochváleni. Nyní si lze zakoupit koníka k houpání lehce, bez nějakého shánění.

Na výše zvýrazněném linku jich lze zakoupit hned několik druhů, ale my si vezmeme na paškál toho pro ty nejmenší děti.

Právě pro ně je tato hračka co možná nejnižší, takže nehrozí pád z větší výšky. Navíc má koník přiděláno i opěrátko, takže dítě je zabezpečeno i proti pádu dozadu. Materiál je čistě kvalitní dřevo, mimo spojovacího materiálu, samozřejmě. Vepředu jsou dvě velké rukojeti, nebo, chcete-li držadla, za který se malý hrdina chytí a již se může směle houpat, jak dlouho bude chtít. Že přitom bude mít hodně radosti snad ani netřeba psát.
Jiný houpací kůň

Koník je také vkusně barevně vyřešen, hlava a krk vypadají jako grošák a sedátko je sytě červené. To je proto, aby přitahovalo dětskou pozornost.

Houpacího koníka by mělo mít každé dítě. Od tohoto malého pak mohou přejít na většího již bez opěrátka a kdo ví, časem si třeba koně oblíbí natolik, že se jim budou chtít věnovat i v životě. Můžeme směle říci, že se připravují do života. Inu houpání je houpání a děti si v tom libují obzvláště.